V Německu uzákonili homosexuální sňatky a internet je zase plný lidí, kteří s tím mají problém. Mám řešení, které by mělo spravedlivě uspokojit všechny.
Krize podnikatelského prostředí, krize s takzvanými „uprchlíky“ (i když to lžislovo snad nepoužívají už ani #vítači), krize EU (jediná dobrá), děsivé parlamentní předvolební průzkumy… Samé relevantní věci, které se přímo dotýkají našich životů. A můj facebook je plný hrozného rozebírání toho, že si v Německu uzákonili svatby homosexuálů. Nebo gayů a leseb nebo LGBTxx nebo jak se tomu dneska korektně říká.
Normální člověk by si řekl: „No a co?“ A taky jsem si to řekl ;-) Jenže je z toho zase aféra…
Někomu prostě vadí homosexualita, někdo v tom vidí homosexualismus, někdo má náboženské důvody, protože milující náboženství mají problém se štěstím druhých… A překvapivě velké množství lidí v mém okolí má stejný problém jako konzervativní Američani: Že se tomu říká „manželství“.
Takže krátká vsuvka: Na jednu stranu chápu obavu z toho, že se mění tradiční významy slov. Opět to známe z Ameriky, kde se s drzostí levičákům vlastní označují socialisti (Demokraté) za „liberály“. Liberál je přitom – jak víme my v Evropě – pravičák, který má daleko do neférového danění bohatých a spol. Takže OK, konzervy může děsit, že se tomu říká „manželství“, byť v tomto případě to považuji za trochu hysterické. Ale tak tomu říkejme jinak, no, není to fuk? Partnerství…
Ale zpět k tématu, ke svatbám gayů. Řešení všech vašich problémů – právních, církevních, konzervativních… – tradičně přináší libertarianismus. Je stejné jako téměř vždy… Odstátnit!
Na morálce se nic nemění
V manželství vidím dvě strany, a to zcela oddělené. Právní, ke které se dostaneme, a morální. Já kupříkladu beru manželství jako takové vyjádření pro okolí, že to se ženou X opravdu myslím smrtelně, doživotně vážně. Možná přijde rozvod, ale prostě v tu chvíli říkám okolí, že vztah je na nejvyšší úrovni.
Morálka ale podle mě nevyžaduje vytrubování do světa, aspoň ne u všech. Tu zkušenost nemám, třeba se mýlím, ale mám pocit, že já svatbu de facto nepotřebuji, abych „cítil“ něco víc. Pokud mám vážný vztah se slečnou, tak ji nepodvádím (respektive to ani když je „nevážný“). Chci s vážnou partnerkou tvořit domácnost a rodinu, a pokud s ní mám dítě, tak se o něj starám, i kdybych neměl papír. Prsten na ruce nevyžaduji, i když proti manželství vůbec nic nemám, a pokud nebude ona vážná partnerka proti, klidně do toho půjdu. Pokud nebude chtít, bude mi to jedno.
Faktem prostě je, že se ke své milé chci chovat co nejlépe, a manželství na tom u mě nic nezmění. Jako antiteista pak absolutně nepotřebuji posvěcení od nějakých bohů. Kdo bere manželství jako něco většího, u koho to ty morální závazky vnitřně – ale reálně – zvýší, tak prosím, berte se, množte se :-)
Jedno ale vím u sebe jistě, ať už nakonec budu cítit cokoli. Nepotřebuji posvěcení od státu. A tady máme konečně to moje řešení.
Bez státu, respektive se státem jako garantem práva
Mnohem dřív, než jsem se vůbec začal zajímat o politiku, jsem se na hodině občanské výchovy zhrozil, když jsme se učili o rozvodu a já se dozvěděl, že mi ho stát (tuším ve formě soudce) musí povolit, a má tu drzost se ptát na důvody apod. Myslel jsem, že ho prostě oznámím.
Teď už i vím, jak je to u manželství s daňovými vyhláškami a dalšími komplikacemi v tzv. „rodinném právu“, a jsem znechucen.
Dopadlo to jako vždycky! Stát do toho kafrá, komplikuje to, dělá tu přirozenou věc na „povolení“, a ještě ke všemu mají lidi ve výsledku několik typických – mylných – pocitů. Pocit, že bez státu by to nešlo, že by se asi společnost rozpadla a lidi se už nemilovali a nechtěli brát a neměli děti a meteorit by zničil měsíc a nevímco.
Ne, šlo by to i bez státní moci.
No a pak si lidé myslí, že mají právo kecat do života ostatních, skrz nějaké zákony. Určovat, kdo si kdy koho a za jakých podmínek může vzít.
Nemají.
Víte, jak to udělat, aby byli šťastní úplně všichni? Odstátněme manželství!
Stát nechť funguje klasicky jako garant práva, stejně jako u kupní smlouvy nebo kteréhokoli jiného právního úkonu. Manželství bude prostě smlouva. Mezi mužem a ženou, dvěma chlapama, pěti lidma… Právní řád, soudy a všechno okolo nechť zůstane – nic proti, naopak.
Věřící se vezmou v kostele. Nevěřící si udělají party, jakou chtějí a kde chtějí. Suchaři jen podepíšou smlouvu u právníka. V každém případě bude výsledkem papír, manželská smlouva (partnerská smlouva, to je fakt fuk), díky které tito svéprávní lidé získají status manželů/partnerů/tojefuk.
Dohodnou se na majetku atd. atd. a stát na ně bude jako na manžele pohlížet. Můžou být dva, tři, jakéhokoli pohlaví… Cokoli, jen když budou svéprávní. Nebudou žádné nespravedlivé daňové výhody, ale vyjasní se tím dědictví, takové ty věci jako plné moci, nakládání se společným majetkem, péče o dítě (vlastní biologické nebo řádně adoptované [nemluvím v tomto článku o homosexuální adopci, to si nechme na jindy]) a spol. Prostě to v podstatě bude stejné jako teď. Ale stát nebude uzákoňovat, kdo může co s kým, s výjimkou oné svéprávnosti. Stát jen bude poslušně brát na vědomí.
Odpůrci gayů: Ne, nebudou moci jen tak adoptovat děti, to je jiná věc, a nebudou moci zneužívat daně a vdovské důchody a nevím co. Vůbec vás neovlivní to, že se nějací dva chlapi vzali.
Konzervativci: Manželství nikam nezmizí. Dál se budou lidi brát a zakládat rodiny a tak dále, jen se nebudou muset laskavě dovolovat státu. Kdokoli prostě manželství státu oznámí. Stejně jako rozvod. Právničina se bude řešit přes právníky, v případě neshod přes soudy.
Věřící: Pro vás se nemění vůbec nic. Vemte se v kostele, mešitě, slibte si před svými bohy a duchovními, co chcete, vyvozujte si ze svatby, co chcete. Pak podepíšete papír a donesete ho na úřad (nebo ne, jestli nebudete potřebovat/chtít i „státní“ svatbu – klidně mějte jen tu církevní, bez světskoprávních záležitostí).
Libertariáni: My budeme šťastní, protože si budeme moci dělat, co chceme, aniž bychom někomu škodili a aniž by nás otravoval a omezoval stát.
A hotovo. Partnerská smlouva, jako když někomu prodávám traktor, jen s tím rozdílem, že předpokládám, že většina lidí vidí stejně jako já v manželství – nebo partnerském soužití – i nějaký ten morální aspekt. Hlubší než u toho traktoru.
Nikdo nebude nikomu cizímu kecat do života, stát nebude nikoho diskriminovat ani nikomu nadržovat. Společnost se nerozpadne, naopak bude o pár šťastnějších lidí víc. A ač jsem podle moderních neomarxistických standardů „homofob“, je mi fakt jedno, jestli ti šťastnější lidi zrovna budou gayové. Přeju jim to, stejně jako komukoli dalšímu.
Co vy na to? Nesebereme státu možnost diktovat, kdo si koho může vzít?
