Představte si, že čepujete benzín, na pumpě pomalu naskakují koruny a zastaví se u tří stovek. Jenže u pokladny vysolíte třikrát tolik. Americké ceny, respektive „cenovky“, by nám politicky hodně prospěly.
AKTUALIZACE: Neumím počítat :-) Níže v článku jsem si v příkladu stěžoval na 66% daň, i když je ve skutečnosti ještě horší – 192%. Děkuji laskavému čtenáři za upozornění.
Před pár dny jsem se na sociální síti rozčílil, když jsem na jednom e-shopu asi dvě hodiny vybíral sporáky a skříně a pračky a koberce a stoly a podobné domácí vymoženosti… načež jsem zjistil, že ta červená tučná cena úplně nahoře je bez DPH, takže finální cena je to menší černé pod tím. Vyšší, samozřejmě.
Nutno dodat, že nešlo o Makro ani jiný známý obchod určený pro podnikatele (kde bych ceny bez DPH i pochopil), ale o obyčejný řetězec, jehož prodejen jsou plná nákupní centra.
Není nutné do toho nějak rýpat, prostě jsem se po dvou ztracených hodinách rozezlil, že to vůbec není slušné k zákazníkovi, že nebudu v každém e-shopu jak blázen zkoumat, která z pěti cen je ta opravdová a „že u mě skončili!“
Jenže! Zároveň jsem si vzpomněl na svůj pobyt v USA a svoje rozčarování nad tím, že takhle to tam funguje běžně… A konečně jsem vymyslel, jak si tu zařídíme to tolik potřebné třetí (čtvrté) pražské „vyoknění“. Už je načase, od posledního to bude 400 let!*
Bankovka z plakátu a hrst drobáků
V jůesej, když si v McDonald’s vyhlédnete na plakátu na stěně kýbl kávy za luxusních $0.99 a vytáhnete z kapsy dolarovou bankovku, tvrdě narazíte. U pokladny vám naskočí třeba $1.07.
„Sales tax“, něco jako DPH (ekonomové prominou zjednodušení), se totiž liší stát od státu, „okres“ od „okresu“, někdy dokonce město od města. Američané musí „svoji“ sazbu znát a počítat s tím, že jim k celkové částce naskočí až u pokladny – na cenovkách, plakátech ani v reklamách v televizi ji zpravidla nevidíte.
Hrůza, co? Nejen že musíte z kapsy lovit dolarovou bankovku a ještě nějaký drobák, navíc se při nákupu třeba nábytku pěkně upočítáte, abyste u pokladny nezjistili, že vám chybí třicet dolarů na zaplacení.
Má to ale jednu velkou výhodu. Vždycky víte, když si dáte to dolarové „a něco“ kafe, že 8 % z něj sebral stát. Ani po půl roce jsem si na to nezvyknul, přišlo mi to dost nepraktické, ale tuhle drobnou výhodu – že máte přehled – jsem obdivoval.
Nutno také dodat, že sales tax („DPH“) je v Americe mnohem, MNOHEM nižší než u nás. Někde nula, někde třeba 11 %, průměrně ani ne 6 %. Celkový průměr včetně místních přirážek a dalších daní a spol.: ani ne 10 %. Občas bývá vyšší daň u připraveného jídla z restauací, ale naopak často nulová u potravin, léků na předpis, či dokonce oblečení. Doporučuju hezkou tabulku na anglické Wikipedii, která je podle mých zběžných zjištění víc než dostatečně aktuální.
Takže ještě jednou, hezky na obrázku. Když jsem z města Lowell ve státě Massachusetts objednával na Amazonu komiksovou knížku a levná špuntová sluchátka, zaplatil jsem $16.84, z toho daň $0.99. To je 5,9 %. Naprosto stejná sazba se uplatnila i u mé druhé, mnohem vyšší objednávky elektroniky. U třetí objednávky (nabíječka a čistidlo na laptop) kdovíproč nenaskočila, možná šlo o nějakou výjimku nebo firmu z Delawaru. Každopádně jsem objednal za $15.85 a ten daňový dolar se objevil až v košíku po zadání adresy.
Zaveďme tu americké ceny!
No a teď si představte tu legraci, kdybychom tohle udělali v České republice. Absolutní minimum sazby DPH je u nás 10 % na pár produktů, pak na pár dalších produktů 15 % (unijní minimum) a pak horentních 21 % na všechno ostatní. Tady se můžete podívat přímo na zákon, za co se platí 15 % (+ služby) a za co 10 %.
Příště si povíme, proč je špatné, že platí snížená sazba u potravin obecně, ale ne u alkoholu (co je státu po tom, jestli si chci koupit pivo, aby mě od toho daňově odrazoval!). A někdy v budoucnu si ukážeme, jak by bylo naprosto dostačující na běh naprosto funkčního státu, kdyby bylo DPH prostě 10 % plošně a hotovo.
Teď se ale vraťme k virtuálním nákupům:
Představte si (používám výpočty z reálné účtenky z Globusu), že dáte v českém hypermarketu do košíku zboží za Kč 1 421,32. Ale u pokladny vám naskočí Kč 1 648,50 (uplatňovala se u mě nejen sazba 15 %, ale také 21 %, protože jsem si – já ožrala – dovolil koupit víno, a to pan Stát neschvaluje) Daň 227 Kč byste asi tolik neřešili. Málokdo utrácí za jídlo najednou třeba deset tisíc, tak se těch 15 % ztratí. Podívejme se raději na pračku.
Vybíráte jako já dvě hodiny správný model, rozhodnete se pro LG za necelých 7,5 tisíce… a v košíku naskočí devět! 21% sazba jen to fikne. Ne pro obchod, ne pro výrobce, ne pro dopravce, ne pro pokladní Marii (ti všichni ještě odvádějí další daně ze zisku a ze mzdy). Těch 21 % je pro stát. Více než pětina ceny skoro všeho. Možná by si to lidé víc uvědomili, kdyby je to praštilo do očí až při vytahování kreditky. Takhle to sice najdete na účtence, malým písmem pod zaplacenou nebo strženou částkou, ale kdo to zkoumá…
Ani 21 % nevadí? Kdyby ani pračky a mobily nepomohly, odrovnal by vás nákup benzínu, o kterém jsem psal před pár týdny. Připomínám, že platíte horentní spotřební daň a z ceny benzínu i z této již započtené daně platíte ještě to DPH. Daň z daně. Takže by vám pumpa ukázala Kč 335,76, ale paní v benzínce by trvala na zaplacení 982 korun. Pokud se vám nechce vytahovat kalkulačku, je to 66% 192% daň. Ale zase tu máme tak kvalitní silnice…
Takže já říkám, zaveďme americké „cenovky bez daně“. Ne, fakt se mi v obchodech nechce počítat a učit se nomenklatury zboží a příslušné sazby spotřebních daní a DPH. Spoléhám na to, že vám taky ne, že máte lepší věci na práci, než se marně snažit porozumět našemu daňovému systému. Spoléhám na to, že si spousta lidí neuvědomuje, že minimálně pětinu ceny zboží tvoří daň.
Spoléhám prostě na to, že by po zrealizování tohoto mého brilantního nápadu konečně lidi vzali vidle do ruky a šli si stěžovat.*
*Právní zástupce autora článku upozorňuje, že článek sice okatě naráží na „defenestraci“, ale pouze humornou formou, a v žádném případě nevyzývá k atentátu na politické představitele země ani jej neschvaluje. Právní zástupce autora článku tak činí proto, že v socialistických republikách, kde se pošlapává obecná svoboda projevu, už není bezpečné o vyhazování zlodějů z oken ani vtipkovat, a autor by mohl v případě udání plnění občanské povinnosti ze strany čtenářů čelit ještě horším trestům, než je povinnost platit nemravně vysoké daně.
