Chci v případě smrti darovat orgány, ale hnusí se mi, že mi je někdo prostě vezme. Svobodomyslný člověk ví, že když se ke stejnému cíli dojde dvěma různými cestami, není to to samé.
Libertariáni bývají děsní filosofové. Můžeme se klidně bavit o „velkých tématech“, o nesmyslnosti a nevýhodách důchodového systému a socialistického zdravotnictví. Ve výsledku ale často vzrušeně debatujeme spíše nad (zdánlivými!) „maličkostmi“, jako je zákaz kouření v restauracích, který vadí i svobodným nekuřákům, jako jsem já. O drobném rozdílu, který se nijak neprojeví na výsledku, ale který libertarián vnímá jako zcela zásadní, je i tento příspěvek.
Před nějakou dobou jsem si dal pauzu a pustil si seriál. Nepamatuju si, který to byl, ale muselo to být nějaké lékařské drama, protože v jednu chvíli byly v nemocnici dvě umírající děti. Jedno bohužel smrtelně zraněné, pouze napojené na přístroje. Druhé s nějakým poškozeným orgánem a nadějí na přežití.
Možná tušíte, kam příběh směřuje. Doktoři si vzali rodiče „mrtvého“ dítěte stranou a citlivě jim řekli, že je to sice hrozně těžké rozhodnutí, ale že pravdou je, že jejich synovi už medicína nepomůže, ale jeho orgány by mohly zachránit úplnost jiné rodiny. Rodiče nakonec souhlasili a tragický příběh měl, jak Američané říkají, „silver lining“. Nebyl to happyend, ale „aspoň něco dobrého se stalo“ a druhé dítě se plně uzdraví.
Byla to jen několikaminutová vedlejší zápletka, ale na rozdíl od zbytku epizody mi utkvěla v hlavě. Okamžitě jsem si totiž vzpomněl, že jsem se vlastně už kdysi chtěl zaregistrovat jako dárce orgánů. Jsem mladý, pokud vím zdravý, a kdyby mě mělo srazit auto, třeba bych mohl pomoct lidem, kteří to potřebují. K čemu je dobré, když shořím nebo shniju?
Čekalo na mě ale velmi, velmi ošklivé překvapení.
Vaše tělo patří Státu. Automaticky
Protože jsem mladý a moderní, sáhnul jsem samozřejmě po Googlu. Pochlubte se, kdo z vás ví, jaká je odpověď na otázku „jak se stát dárcem orgánů?“
Věděli jste, že už dárcem jste?
V České republice platí „předpokládaný souhlas“. Zákon 285/2002 Sb.(§ 11, odst. 1 a) říká, že „[o]dběr od zemřelého dárce je vyloučen, pokud […] za svého života […] vyslovil prokazatelně nesouhlas s posmrtným odběrem tkání a orgánů […].“ [1] To znamená, že se s vaším souhlasem automaticky počítá, a pokud se nezapíšete do Národního registru osob nesouhlasících s posmrtným odběrem tkání a orgánů [2], tak vás po smrti až na několik výjimek můžou automaticky vykuchat.
To je pro svobodomyslného člověka hrozný problém.
Shrňme si to. Chtěl jsem darovat orgány. Chtěl jsem si zjistit, jaký formulář musím vyplnit a kam ho odevzdat. Chtěl jsem třeba zajít za svojí paní doktorkou a nějak se registrovat. Udělit souhlas. A nakonec je o všechno postaráno, nemusím hnout prstem, můžu si místo všeho toho běhání pustit další epizodu toho lékařského seriálu. A ještě si stěžuju?
Ano, stěžuju, a nahlas. Když jsem si postěžoval na sociální síti, dostalo se mi spousty „argumentů“, na kterých se dá krásně ukázat, proč libertarián nemůže s podobným postupem souhlasit.
1. „Vždyť jsi chtěl orgány darovat, tak co?“ Je to úplně stejné, jako kdybych šel k žebrákovi s padesátikorunou v ruce a chtěl mu ji věnovat. Pokud mu ji dám do dlaně, je to v pořádku. Pokud mi ji vytrhne z ruky a začne utíkat pryč, je to sprostý zloděj.
2. „K čemu ti ty orgány po smrti budou?“ No k ničemu, proto je chci darovat. Ale po smrti mi k ničemu nebudou ani moje peníze a dům, a také bych o nich s prominutím rád rozhodnul sám. Nehledě na to, že „k čemu ti to je,“ je socialistický neargument. Bill Gates nepotřebuje čtyři vrtulníky, ale to mi nedává o nic větší právo mu jeden (nebo tři) vzít.
3. „Kdyby byl nutný souhlas zemřelého, tak nikdo nepůjde a nebude to řešit. Souhlas neudělí prostě proto, že tím nebude ztrácet čas.“ Na prohlídky k doktorovi snad chodí každý. Ať mě s tím lékař seznámí a já mu to rád podepíšu.
4. „Vezměme to filozoficky: Kdo nechce, aby ti orgány byly vzaty? Kdo jsi po smrti? Kdo jsi teď?“ To je aspoň zajímavé intelektuálně. Jako libertarián věřím, že jsem člověk, a navzdory snahám socialistů jsem výlučný vlastník svého těla. Sebrali mi majetek, práva, svobody, soukromí, myšlenky a názory, ale játra jsou snad ještě moje.
5. „Proto můžeš jít a říct, že s odebráním nesouhlasíš.“ Presumpce nesvobody? Paráda. Přimhouřím oči a přijmu to, až bude každý lékař povinně při interakci s pacientem informovat, že jeho tělo se po smrti rozebere, a pak beze slova položí na stůl výpovědní formulář a tužku. Ať se lid rozhodne. Pak tam bude „jen“ problém s automatickým zahrnutím na seznam a s ochranou osobních údajů. A na to jsme zvyklí.
6. „Víš, kolik lidských životů ta presumpce nesvobody ročně zachrání?“ Nevím, je mi to celkem jedno. Opravdu nevidím důvod, proč by se lékaři nemohli pacientů aktivně ptát, jestli by se nestali dárci orgánů, a místo blacklistu by byl whitelist. Já bych doktorce okamžitě řekl „ano, jasně“. Chtěl jsem nabídnout orgány k transplantaci, právě protože vím, kolik lidí můžu zachránit. Pogooglil jsem a zjišťuju, že mi budou ukradeny.
7. „Pokud žiji, mohu mluvit o krádeži. Ale je naprosto jedno, jestli tvé tělo bude zpopelněno bez ledvin nebo s ledvinami.“ Moje tělo je přece můj majetek. Patří mně. Stejně jako bych měl mít možnost odkázat hodiny po dědečkovi, komu chci, měl bych mít možnost rozhodnout, co se bude (nebo nebude!) dělat s mým tělem. A jestli myslíte, že je dárcovství žádoucí (já myslím, že ano), tak ať ho státem financovaní lékaři aktivně nabízejí. Ale kdo řekne doktorovi ne, ten si to zjevně nepřeje, a musíme respektovat jeho vůli.
8. „Ale ty máš možnost se rozhodnout. Ovšem defaultně se předpokládá, že souhlasíš. Na tom není nic špatného.“ Je, protože se o tom neví. Nikdo o podobném registru neví, nikdo nevaruje.
9. „Je to v zákoně. Neznalost zákona neomlouvá.“ To, že je to v zákoně, ještě neznamená, že je to správné. Navíc je zákonů příliš mnoho, není v lidských silách všechny přečíst a orientovat se v nich. Samotná existence takové nevolby je špatná. Automaticky přicházím o svůj nejcennější majetek, pokud nevím o tom, že se to děje, a aktivně to nezastavím.
10. „Názor lidí by se během jejich života měnil. V patnácti se asi vyděsím a řeknu ne, mimo jiné proto, že v tom věku nedokážu pochopit všechny důsledky. Ve dvaceti už asi řeknu ano, atd.“ Pořád děláte, jako kdyby bylo nežádoucí, že si to lidi nebudou přát a odmítnou. Žádoucí je to, aby lidé měli volbu.
11. „Současná legislativa napříč většinou světa je nastavená tak, že se předpokládá souhlas. Kdyby tomu tak nebylo a dárci by museli dávat souhlas explicitně, tak ten systém jednoduše zkolabuje. Budeš stejně šokován a zhnusen, až někdo z tvých blízkých bude potřebovat novou ledvinu, ale protože budou chybět dárci, tak holt bude někde trvale přikurtován k dialýze?“ Ne, nebudu stejně šokován a zhnusen. Nejsem socialista, tak jsem schopen se povznést nad to, že mně se děje něco smutného a jiní se mají dobře. A mimochodem, ani to, že „to tak je“, ani to, že „to tak je ve většině světa“, ani to, že „by to jinak zkolabovalo,“ není logický argument.
12. „Život člověka je nadřazen mrtvému člověku.“ Smrtí nezaniká vlastnické právo, pouze se přesouvá jinam. Své orgány vlastním já, stát mi je nemá co brát bez výslovného dovolení (nikoli automatického). Kdybych chtěl být kontroverzní, tak ještě dodám, že si jako výlučný vlastník můžu příjemce vybírat (stejně jako u majetku). Třeba že je dostane jen pravičák a jen ateista. Jinak nikdo. To by bylo, co? :-) Případně (ale to je jen ryze teoretický příklad, to neobhajuju) třeba „jen běloch“. Moje tělo, moje volba. I kdyby byla špatná, nežádoucí, ošklivá, nepraktická, nebo nedejbože rasistická. Dnes nemůžu ani garantovat, že moje játra dostane příbuzný…
„Dobro“, obecné blaho, láska a to, co „chce většina“, tedy vítězí nad svobodou, ostatně jako vždycky. Co s tím?
Buď přesvědčit zákonodárce, aby zákon změnili, nebo zbývá prázdné a tupé gesto: Zaregistrovat se do toho seznamu nedárců, a hned jak mi to úředně potvrdí, tak se oficiálně odregistrovat a zařadit se zpět mezi dárce. Jinak nemám šanci svoji volbu provést. A můžu jen doufat, že mě v tom mezidobí při vyřizování nesouhlasu a jeho odvolání nesrazí žádné auto.
[1] Zákon 285/2002 Sb. (§ 11, odst. 1 a). Portál veřejné správy.
[2] Národní registr osob nesouhlasících s posmrtným odběrem tkání a orgánů.
